čtvrtek 27. dubna 2017

Jak jsem otevřela Pandořinu skříňku. Aneb i tak vypadá podnikání v Čechách

Tímto apeluji na autorskou etiku i morálku a prosím o to, aby nikdo článek či jeho části nezveřejňoval jinde bez mého svolení. Dlouho jsem se rozhodovala, zda tento článek zveřejním, ale myslím, že i vy ostatní máte právo vědět, čeho je tato společnost schopná, abyste se mohli rozhodnout, zda si od ní něco kupovat. 

Začněme klasickým oduševnělým úvodem, protože tenhle článek bude docela dlouhý. Vždy mě ze všeho nejvíc fascinovala investigativní žurnalistika. Znáte to. Žádné posedávání v kanceláři a popíjení kafíčka. Chce to terén, chce to nebezpečí, chce to čenichat kolem, strkat do všeho nos, kousnout neřáda do zadku a „hlídat demokracii.“ Říká vám něco jméno Upton Sinclair a jeho dílo Jatka? Že jste o tom nikdy neslyšeli? Nevadí. Ale na aféru Watergate už se některý čtenář chytí, ne? To jsou asi nejznámější počiny z téhle oblasti novinařiny. Ale pojďme zpátky k mému článku. To, o čem budu psát, sice nemá rozsah zmíněných kauz, ale stejně je to slušná kupka hnoje. Kupka za téměř 400 000 korun českých. A proč tohle přirovnání? Však investigativní žurnalistika má kořeny v hnutí muckraking, které si volně můžeme přeložit jako „kydání hnoje.“ A že tenhle hnůj tedy pořádně zapáchá… 

Pro začátek si shrneme fakta na jednu hromádku


Před několika měsíci začala společnost Pandora Concert s.r.o. na sociálních sítích propagovat pražský koncert skupiny Tokio Hotel. Kapela se do České republiky měla vrátit po několika letech v rámci turné s názvem Dream Machine, které zahrnovalo vystoupení napříč Evropou. Pro Českou Republiku, Polsko, Rusko a Lotyšsko se pořadatelem měla stát původně ruská společnost Pandora Concert, která si za tímto účelem založila místní pobočku. Pro pořádání koncertu byl zvolen známý klub SaSaZu, který sídlí v Holešovicích. Pořadatel nabídl fanouškům ke koupi vstupenky několika kategorií v cenovém rozsahu 40-200 euro. Ve srovnání s jinými státy to byla cena poměrně vysoká. Připočteme-li k tomu poplatky, pak se cena pohybovala zhruba v rozmezí 1000–5000 korun českých. Pořadatel na svých stránkách uváděl následující informace a podmínky k jednotlivým vstupenkám: 

  • Golden: cena 200 euro (50 osob) – v ceně je zahrnut přednostní vstup do klubu samostatným vchodem bez čekání ve frontě, garantované místo v předních řadách v sektoru přímo pod pódiem, přístup na balkón, vstup do VIP lounge area, dárek ke vstupence, zaplacené parkování v areálu 
  • Fan-Zone: 80 euro (150 osob) – vstup po kategorii Golden zvláštním vchodem, oddělený sektor, přístup do obou pater = balkón + lounge area, dárek ke vstupence
  • General Admission: cena 40 euro (900 osob) – základní vstupenka umožňující vstup do klubu vlastním vchodem po osobách se vstupenkou Golden a Fan-Zone, vyhrazená část v hledišti

Pořadatel několikrát potvrdil, že hlediště bude přehrazené zábranami. Totéž potvrdili pracovníci klubu SaSaZu, na které nám byl poskytnut kontakt. 



Několik dní před koncertem nám pořadatel poskytl plánek klubu, který zde přikládám. Vše potvrzuje výše zmíněné informace. Vzhledem k tomu, že na koncert se chystali také návštěvníci s hendikepem, pořadatel potvrdil, že na místě bude připravený prostor pro vozíčkáře. Komunikace několik dní před koncertem nenaznačovala nic o tom, co se mělo dít dále. 





.
Co se to sakra děje? 

V téhle části článku vlastně přecházím k takové malé reportáži. Koncertu jsem se totiž sama zúčastnila jako držitelka vstupenky Fan-Zone. Koncert sám byl vynikající, ale to nemluvím o organizačních věcech. Hned po příchodu mě zarazilo, že návštěvnici se u vchodů na pokyn zaměstnanců řadí jinak, než ukazoval plánek. Lidé s levnější vstupenkou stáli u vchodu, kterým by se dostali přímo do sektoru pod pódiem. Prý je to tak v pořádku, tvrdili nám. Tak uvidíme, třeba to jen špatně namalovali do plánku a pódium je jinak umístěné. Na místě panoval chaos. Nikdo nic nevěděl. Pracovníci security nebyli vůbec informovaní. Nevěděli nic o tom, že návštěvníci mají vstupenky v různých hodnotách a mají podle toho jít do klubu v určitém pořadí. "Oni s námi vůbec nemluví, nic nám neřekli... tam se všichni baví rusky, německy, anglicky... ale nám nikdo nic neřekl," to jsou slova jednoho z pracovníků. Dlouho po sedmé hodině, kdy nás měli začít pouštět dovnitř, stála u vchodu pro Golden a Fan-Zone dlouhá fronta lidí, která se vůbec nehýbala. Pršelo, byla zima. Hlavou mi běželo, že jsem si přeci připlatila za to, abych tu nemusela stát. Z pořadatelů se s námi nikdo nebavil, nikdo nic neřešil, nikdo nám neřekl, co se děje. V 19.50 jsem volala domů, že začínám pochybovat o tom, že stihnu poslední noční autobus, protože fronta se pořád nehýbala. Dovnitř byli vpuštěni jen lidé od TreeHouse, o kterém se ještě zmíním. Pracovníci security byli agresivní, sprostí a arogantní na všechny, kteří se pokoušeli řešit, že tu není nic z toho, za co jsme si zaplatili a chceme mluvit s pořadatelem. "Hele... tady slečna má prej nějakej problém," to byla jejich reakce pronášená arogantním tónem. A pak přišel další šok. Na mobil jedné slečny přišla zpráva od její kamarádky, která měla nejlevnější vstupenku. Parafrázuji: "Kde jste? Já už jsem dávno uvnitř a stojím přímo pod pódiem." Ano, oni dovnitř pustili nejprve ty, kteří měli jít jako poslední.  A ti s přednostním vstupem, za který si připlatili 4000 korun, stáli pořád venku v zimě a dešti. A nikomu to nebylo divné! Nikdo to neřešil!

Když jsem se konečně dostala ke vstupu, šokovala mě naprostá neprofesionalita, která tu panovala. Teď už jsem chápala, proč se fronta pohybovala tak pomalu. Bohyně chaosu a zmatku by měla radost. Jakýsi chlapec vykřikoval do davu: "Kdo má ještě FAN-ZONE?" Kdo se mu přihlásil, dostal automaticky červenou pásku na ruku. Kontrola vstupenky? Netřeba. Však co? Rozdíl v zaplacené ceně byl jen 1500-4000 korun, že? Popravdě. Kdybych chtěla, tak bych prošla bez placení. Kdybych sama nezastavila u toho pána s čtečkou a neukázala mu vstupenku, tak jsem prošla dál. A nikdo by mi neřekl ani bůůů. 

Po příchodu do sálu jsem pochopila, proč jim to bylo vlastně jedno. Žádné oddělené sektory se nekonaly. Místa u pódia, lounge area a balkony s nejlepším výhledem, za který jsme si připlatili, byla zabrána lidmi s nejlevnější vstupenkou, protože se to klubu dostali první a vyšli přímo u pódia, zatímco nám dali vchod na vzdáleném konci. A řešení navržené pořadateli? "Musíte se na vaše místa prostě přes ně nějak prorvat." Ano, to vám opravdu řekne člověk, kterému jste zaplatili 5000 korun právě za to, abyste se nemuseli nikam cpát. Já si opravdu neplatila víc za to, abych měla na ruce červenou pásku. Na místě došlo kvůli tlačenici k několika zraněním. A co mě šokuje nejvíc. Pořadatel nezajistil ani ono místo pro vozíčkáře. Pracovníci security dokonce odmítli slečnu na vozíčku vynést na balkón, aby z koncertu alespoň něco viděla!

V tomto bodě musím zmínit, že na místě byli ještě pracovníci společnosti TreeHouse, kteří zajišťují VIP balíčky na celém turné. Tímto jim patří dík, protože oni jediní se pokoušeli s návštěvníky komunikovat. Zasáhli také u slečny na vozíčku, Tak alespoň někdo se chová jako profesionál.

Vraťte nám část vstupného

Reakce podvedených návštěvníků na sebe nenechala dlouho čekat. Většina se cítila okradená. Chtěli vrátit část vstupného, kterou si připlatili za nadstandard, který nedostali. A jak na to reagovali zástupci společnosti Pandora Concert? Nejprve zvolili taktiku mrtvého brouka. Několik dní bylo naprosté ticho po pěšině. Nebo ticho před bouří? Aby taky ne. Společnost se obohatila neprávem o 14 000 euro. A komu by se chtělo vracet téměř 400 000 korun. 

Až třetí den se objevují reakce společnosti. Plné lží a výmluv. Opět přikládám obrázky. 




A co se vlastně dozvídáme z reakcí pracovníků Pandora Concert? Že jsme to prostě nepochopili. Sál byl prý rozdělen páskami, které ti hloupí fanoušci s VIP strhali a ti ještě hloupější nepochopili, že se mají sami od sebe stavět plus mínus tam, kde měli podle plánku stát. Vážně Pandoro? Vážně si myslíte, že člověk, který si zaplatí nejlevnější vstupenku se nebude rvát dopředu, když má příležitost a ještě ho do sálu pustíte prvního? Víte, co se říká? Hlupák, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Hloupé taky je, že lidé s VIP si na žádné pásky nepamatují. Hloupé je, že se nezmiňujete o tom, že jste nesplnili ani další věci. Přednostní vstup, zaplacené parkování... jo a kde mám dárek ke vstupence? Jako kompenzaci nám nabídli SLEVU na vstupenky na kapelu, jejíž video předkládám pro vaše pobavení. Ale bacha! Prý tam jako bude ohňostroj. No není to super? A ještě do této společnosti dáme další peníze, protože jde jen o slevu. Případně vstupenky na koncert Tokio Hotel do Rigy či Varšavy. Samozřejmě bez proplacení cesty, která v tu chvíli činila v případě Rigy 7000 korun za letenku na poslední chvíli. Navíc. Už vidím nadšení polských diváků, kterým by se v tu chvíli do sektorů Golden a Fan-Zone mělo nacpat dalších 200 osob. 



Už tak naštvaní návštěvníci začali uvažovat o podání hromadné stížnosti a začali se poohlížet po pomoci právníků. 

V tuto chvíli se ozvala jakási slečna D. z Project Nashi (http://nashe.eu/). Slečna D. s její češtinou ve stylu překladače z Googlu. Co si budeme povídat. Mohla to napsat anglicky, ale už z jejího vyjádření tak nějak vyplývá, že nás má za ty malé hloupé děti, co se nechají opít rohlíkem. Nevím, zda pouze tlumočila postoj společnosti, či zda šlo o jejím osobní vyjádření. Ať je to jak chce, mají pracovníci projektu zajímavý smysl pro humor. A také by měli absolvovat pár přednášek na téma "krizová komunikace se zákazníkem." Protože nepřímo označit část zákazníků za idioty není zrovna běžný postup, když mi hrozí  hromadná žaloba, protože jsem někoho okradl o téměř 400 000 korun. Za to by vás vážená slečno běžný ředitel seriózní společnosti osobně vynesl v zubech ven ze své firmy. Nehledě na to, že vám opět někam zmizela skutečnost, že jste nesplnili nejen bariéry, ale nesplnili jste ani další věci, za které si ti lidé zaplatili. 


A slečna D. ještě neskončila. Když se její komunikace nesetkala s úspěchem, přišel přídavek. Taky v tom opět cítíte ten urážlivý a povýšený podtón? Nicméně, zástupci Pandory oznamují, že každý případ budou řešit jednotlivě. A požadují zaslání podkladů. 


Vtip je v tom, že od té doby jejich komunikace opět ustala a na značnou část reklamačních zpráv nedopověděli vůbec. Pandora Concert zřejmě hraje o čas a spoléhá na to, že fanoušci nebudou chtít, aby se kauza vyhrotila a dotkla se kapely, která opravdu za nic nemůže. Hra nicméně pokračuje...

Obrázek o zástupcích společnosti Pandora Concert a jejich spolu-projektech si na základě tohoto článku můžete udělat sami. Sečteno a podtrženo. Čeští zástupci Pandora Concert mají vskutku zajímavé představy o podnikání a chování k zákazníkům. Můj osobní názor v tuto chvíli je (po tom všem, co jsem viděla ze strany zainteresovaných osob), že společnost se podvodu dopustila záměrně a nepředpokládala, že se návštěvníci ozvou. Případně nás mají za zaostalou banánovou republiku, kde si mohou k lidem vše dovolit. I kdyby byla pravda vše, co nám tvrdili o zábranách, pak zde stále zůstává fakt, že nesplnili ani další body smlouvy. Na místě bylo vidět, že se o to zjevně ani moc nepokoušeli. Parkoviště, přednostní vstupy, přístupy na bálkony, to co se dělo u vchodu... Jejich komunikace je od počátku do konce plná lží, výmluv a průhledných kliček.  

Poznámka autora: Veškeré materiály, které jsem zde použila, jsou dostupné na veřejné sociální síti. Nezveřejňuji nic, co by nebylo dostupné všem. Pouze jsem tyto materiály dala dohromady a popsala, na jakém základě vznikly. 


úterý 26. dubna 2016

Tajtrdlíka, který píše na objednávku, nikomu dělat nebudu!



http://www.toonpool.com


      V dobách mého dětství u nás doma nikdy nechyběly tištěné noviny. Do dnes si vybavuji, jak jsem se natahovala přes pult k paní prodavačce a podávala jí potřebný obnos, za který jsem na oplátku obdržela aktuální výtisk známého deníku. Jednou za měsíc k němu přibylo také nové číslo časopisu Méďa Pusík. Postupem času jsem se začala zhlížet ve velikánech české i světové žurnalistiky a začaly vznikat první pokusy o mou vlastní tvorbu. „Musíš zkusit talentovky,“ tvrdily češtinářky napříč mou školní kariérou. Novináři pro mě byli hrdinové. Obdivovala jsem ty, kteří dokázali rozmotat a odhalit spleť lží a podvodů. Uctívala jsem ty, kteří dokázali s lehkostí vtipně reagovat na události, které dělaly vrásky celému světu. Postava novináře pro mě znamenala osobnost, která předává společnosti informace. Předává zprávy, které jsou objektivní, nepřekroucené a ověřené. Mou vírou v žurnalistické řemeslo otřáslo nejprve prohlášení jednoho z nich, že většina dnešních novinářů jsou jen kancelářští popíječi kafíčka, kteří zvedají telefony a textu nepřidávají žádnou hodnotu, protože často vůbec nerozumí tomu, o čem píší. Snad stačí nestát se takovým novinářem...

A tak jsem dostala za domácí úkol napsat článek

     Novinkou, kterou jsem se naučila o současných médiích, je, že ani prostá objektivita se dnes v některých zřejmě nenosí. Jak nejdeš s předepsaným názorovým proudem, jsi mimo. Před pár dny jsem se dozvěděla, že jistá nejmenovaná seriózně a liberálně se tvářící redakce měla problém se zveřejněním mého článku, který jsem měla napsat za úkol do školy. Nechápala jsem, kde se stala chyba.

    Aby můj drahý čtenář rozuměl. Chápala bych jisté komplikace v případě, kdyby šlo o článek nějakým způsobem silně názorově vyhraněný, který by silně vybočoval z cílové skupiny tohoto média. Kdyby údaje v něm nebyly dostatečně podložené a dopouštěla jsem se urážek. Kdybych se snížila k záměrnému vytrhávání věcí z kontextu a překrucovala řečené věci. K ničemu takovému nedošlo. Této redakci byl doručen text, který objektivně popisoval události na jistém politickém mítinku, kterého jsem se zúčastnila, formou reportáže. Nikde v článku jsem nevyjadřovala svůj politický postoj. Nešlo o komentář, kde bych se stavěla na něčí stranu, všichni dostali svůj prostor. Nebyla jsem zde jako fanoušek vystupujících, neboť s mnohými jejich názory nesouhlasím, a nepřišla jsem dotyčné vypískat, což byla zřejmě moje chyba. Přišla jsem jako novinář, který potřebuje podklady pro svůj článek a chce svým čtenářům podat pravdivé informace o tom, co se kdy, kde a za jakých okolností událo. Takový článek jsem také napsala a předložila. Jak se zdá, někdo to považuje za chybné. De facto mi bylo naznačeno, že moje osoba tohoto politika podporuje, neboť jeho názory nevykresluje v textu negativně, kriticky a neútočí na jeho vystoupení. Článek, který není dostatečně kriticky laděný vůči tomuto člověku, není žádoucí. 

     Tak nevím. Možná jsem tedy měla z pozice komentátora pourážet jen účastníky patřící k té špatné straně? V tom případě bych ovšem lhala, protože lidé s nesmírně hloupými „argumenty“ a vystupováním se našli na obou koncích barikády. Možná jsem měla vytrhnout pár vět z kontextu a udělat z toho senzaci? Měla jsem slavnostně pochválit ty mudrce, kteří posměšně pískali a vysmívali se i ve chvílích, kdy o diskutovaném tématu očividně věděli kulové? Možná jsem měla vytvořit novou štvavou kampaň na základě něčeho, co vlastně nikdo neřekl? Nepatří tohle do bulváru? Měla jsem se navzdory svému svědomí zavděčit té správné straně? A která strana je vlastně ta správná? A která je ta špatná? Teď mi totiž zrovna připadá svým chováním špatná ta, která se na oko snaží prezentovat, že je slušná a správná. A to asi nebyl jejich záměr. 

To mám štěstí, že existuje blog, kde si můžu psát podle svého vlastního svědomí a vědomí a nemusím se ohlížet na to, jestli jsem momentálně myšlenkami v tom "správném" politickém proudu.

středa 13. dubna 2016

Za kulturou: Titanic



Jak už asi mnoho z vás zaznamenalo z upoutávek v televizním vysílání a na internetu, od letošního února probíhá v Praze v Letňanech výstava mapující tragickou historii zaoceánského parníku Titanic. Jako mnoho dalších jsem neodolala, a tak se s vámi teď můžu podělit o své dojmy. Předem se omlouvám za kvalitu fotek. Ve většině sálů nebylo osvětlení vhodné pro fotografování na mobil a s bleskem se na výstavě fotografovat nesmí. 

Replika chodby


TIP: Pokud to bude jen minimálně možné, tak vám doporučuji navštívit expozici během pracovního týdne. Na FB stránce se od části návštěvníků může dočíst negativní komentáře k frontám a davům o víkendech. My jsme na naši dámskou jízdu vyrazily ve středu od půl šesté večer a bylo tam téměř prázdno. Rozhodně musím vyzdvihnout všechny pracovníky výstavy, kteří byli neuvěřitelně milí.

Jak to probíhá? U vstupu dostane každý z návštěvníků elektronického průvodce a palubní lístek se jménem a příběhem reálné osoby. Je to takové vaše alter ego pro celou prohlídku. Já jsem byla úspěšný podnikatel v cestovním ruchu, který byl na cestě z Jižní Afriky se svou o dvacet let mladší ženou a dcerou. Do USA cestoval pan Thomas William Solomon Brown na palubě druhé třídy a jeho cílem bylo otevření nové pobočky ve Spojených státech amerických. Tragédii přežila jen jeho manželka a dcera. 




Kajuta 1.třídy.
Během výstavy postupně proplujete historickým vývojem i stavbou obrovských zaoceánských parníků a jejich osudy. V úvodu prohlídky vám promítnou konstrukci Titaniku a jeho vyplutí na oceán, prohlédnete si vybavení lodě a dočtete se například o tom, co měli pasažéři k obědu a jak trávili svůj volný čas.

"Představte si, že si v dubnu uprostřed oceánu dáváte jahody. Celé je to naprosto neskutečné. Připadáte si, jako byste byli v Ritzu." 




Oceňuji způsob, jakým expozice pracuje s hudbou a osvětlením. Od zářivého luxusu v kajutách první třídy s uklidňující hudbou, se postupně noříte stále hlouběji do nitra lodi. Přiznávám, že jsem měla nepochopitelný respekt vstoupit do místnosti, která byla replikou chodby na Titaniku.

Telegraf.

Po přepychových kajutách následuje méně luxusní druhá třída, třetí třída a kajuty posádky, ve kterých slyšíte hlasité dunění motorů, ze kterého bych nejspíš brzy zešílela. Jak se loď blíží k ledovci a objevují se první varování od jiných plavidel, sály postupně potemní a červené osvětlení dodává pocit blížící se katastrofy. Titanic na veškerá varování o ledu nereaguje a telegrafisté vyřizují soukromou poštu...





Přichází okamžik nárazu a vy se ocitáte v místnosti, kde je o poznání chladněji, vše má modrý nádech, na pozadí září hvězdy a přímo proti vám stojí replika osudového ledovce vytvořená ze skutečného ledu. O osudu Titaniku je v tuto chvíli rozhodnuto a vám nezbývá nic jiného, než sledovat boj o život pasažérů, který popisují exponáty z této části výpravy. Titanic se nakonec rozlomí a pomalu klesá pod vodu v místě, kde se dno nachází skoro 4 kilometry pod hladinou.

Poslední sály shrnuji objev vraku, snahy o vylovení exponátů z této výstavy a také konstatuji, že v následujících desítkách let se vrak legendární lodi zcela rozpadne. 





úterý 29. března 2016

Rodiče a děti na youtube

Právě teď bych měla cvakat dva články pro Parlamentní listy, ale jak se říká:"Kde nic není, ani smrt nebere," takže jsem si odskočila po dlouhé době na blog, abych se trochu rozepsala a promazala si mozkové závity, než se pustím do toho seriózního filozofování o politice a připravovaných zákonech. To, co dnes napíšu, asi nebude pro některé zrovna příjemné čtení, protože jim šlápnu do kuřího oka, ale nemůžeme být pořád (a teď použijeme ten náš moderní slovní obrat) sluníčkoví.

zdroj: www.national-geographic.cz
To by se za našich mladých let stát prostě nemohlo! Přesně touhle větou je v knize Asertivita pro manažery popisován mezigenerační konflikt. V tomhle případě jde však o větu velmi výstižnou. I já ještě patřím k těm pamětníkům, kteří zažili velký nástup moderních počítačů a internetu. Dnes je "život online" běžnou součástí naších dnů. S lehkostí "surfujeme" po síti a dáváme naše zážitky a myšlenky na obdiv na sociálních sítích. Myspace, instagram, facebook, twiter, blogger... to vše propojuje svět křížem krážem. Dnešní děti ještě neumí číst, ale už ovládají moderní telefony, tablety a notebooky. Ještě neumí vyjmenovaná slova, ale už mají svůj vlastní profil na youtube, kde komentují a nahrávají své vlastní příspěvky. Bohužel, často bez vědomí rodičů. A nad tím bych se chtěla v tomto článku pozastavit. Mohla bych toho napsat celé odstavce, rozdělit to do několika článků... a pořád bych měla dostatek materiálu. 

Publikovat online znamená jít svým způsobem s kůží na trh. Na trh, kde se pohybuje množství osob, které nemají právě nejlepší úmysly. Nemluvím tu jen o pedofilech. Spousta lidí si tu léčí své mindráky anonymním urážením druhých. Další hledají cíl pro blackmail. Někdo jen tak brouzdá internetem a hledá špínu na svého nepřítele. Někdo pro radost "stalkuje" jiné osoby. Internetový svět znamená zábavu, ale znamená také riziko. Každá zveřejněná informace už nikdy nebude jen vaše. 

Když jsem byla na základní škole, opakovaně nás poučovali o tom, že nesmíme na internetu zveřejňovat citlivé údaje a poskytovat neznámým lidem naši adresu. Před chvílí jsme zhlédla video, jehož autorkou je malá holčička. Nehleďme teď na to, že se na nich ztrapňuje. Stačí mi pár kliknutí a já vím, kde bydlí. Vím, kdy chodí ze školy. Ale nevím, kde jsou rodiče těchto dětí, když tohle dopustí. Ale ne! Změna! Rodiče nalezeni! U dalšího videa s obézním polonahým chlapečkem, kterému se diskutující vysmívají, je maminka přímou aktérkou videa. V tom případě se nabízí otázka: "Kam se poděla maminky soudnost a rozum?" 

A pak je tu ještě podivnější jednání. Zajímalo by mě, co vede některé rodiče k tomu, že s veřejností sdílejí nahrávky svých dětí, na kterých jde postavit šikana obřích rozměrů. Myslíte, že jim děti poděkují, až v patnácti zjistí, že na youtube je pěkných pár let video, kde sedí na nočníku a dělají "první bobek?" Natáčení a zveřejňování videa dítěte při tom, jak mu trháte zub, zatímco brečí bolestí, to je zřejmě nějaká nová úchylka. Jinak si nedovedu představit, co někoho vede k tomu, že tohle udělá. Jak by se vám drazí online rodičové líbilo, kdyby se celý svět takhle mohl dívat na vás? Nebo běžně ukazujete cizím lidem na nádraží fotky, kde sedíte na záchodě? Dovedete si představit, co se stane, až něco takového objeví jejich spolužáci? Možná by stálo za to se nad něčím takovým zamyslet, než budete soukromá rodinná videa dávat na obdiv na stránky, kde si je může najít a stáhnout úplně každý. Podívejte se, kolik profesionálů publikuje pod pseudonymem a neuvádí své pravé jméno. Vy dáváte své děti světu na stříbrném podnose. A příště to video nemusím vidět já. Příště ho může vidět člověk, který ho použije na to, aby vašemu dítěti ublížil. 

zdroj: https://365tipu.wordpress.com

úterý 26. ledna 2016

Destrukční deník I.


Tak jsem neodolala a zakoupila v knihkupectví tuhle kreativní věcičku. Máte už svůj Destrukční deník?