Tajtrdlíka, který píše na objednávku, nikomu dělat nebudu!

http://www.toonpool.com

      V dobách mého dětství u nás doma nikdy nechyběly tištěné noviny. Do dnes si vybavuji, jak jsem se natahovala přes pult k paní prodavačce a podávala jí potřebný obnos, za který jsem na oplátku obdržela aktuální výtisk známého deníku. Jednou za měsíc k němu přibylo také nové číslo časopisu Méďa Pusík. Postupem času jsem se začala zhlížet ve velikánech české i světové žurnalistiky a začaly vznikat první pokusy o mou vlastní tvorbu. „Musíš zkusit talentovky,“ tvrdily češtinářky napříč mou školní kariérou. Novináři pro mě byli hrdinové. Obdivovala jsem ty, kteří dokázali rozmotat a odhalit spleť lží a podvodů. Uctívala jsem ty, kteří dokázali s lehkostí vtipně reagovat na události, které dělaly vrásky celému světu. Postava novináře pro mě znamenala osobnost, která předává společnosti informace. Předává zprávy, které jsou objektivní, nepřekroucené a ověřené. Mou vírou v žurnalistické řemeslo otřáslo nejprve prohlášení jednoho z nich, že většina dnešních novinářů jsou jen kancelářští popíječi kafíčka, kteří zvedají telefony a textu nepřidávají žádnou hodnotu, protože často vůbec nerozumí tomu, o čem píší. Snad stačí nestát se takovým novinářem...

A tak jsem dostala za domácí úkol napsat článek

     Novinkou, kterou jsem se naučila o současných médiích, je, že ani prostá objektivita se dnes v některých zřejmě nenosí. Jak nejdeš s předepsaným názorovým proudem, jsi mimo. Před pár dny jsem se dozvěděla, že jistá nejmenovaná seriózně a liberálně se tvářící redakce měla problém se zveřejněním mého článku, který jsem měla napsat za úkol do školy. Nechápala jsem, kde se stala chyba.

    Aby můj drahý čtenář rozuměl. Chápala bych jisté komplikace v případě, kdyby šlo o článek nějakým způsobem silně názorově vyhraněný, který by silně vybočoval z cílové skupiny tohoto média. Kdyby údaje v něm nebyly dostatečně podložené a dopouštěla jsem se urážek. Kdybych se snížila k záměrnému vytrhávání věcí z kontextu a překrucovala řečené věci. K ničemu takovému nedošlo. Této redakci byl doručen text, který objektivně popisoval události na jistém politickém mítinku, kterého jsem se zúčastnila, formou reportáže. Nikde v článku jsem nevyjadřovala svůj politický postoj. Nešlo o komentář, kde bych se stavěla na něčí stranu, všichni dostali svůj prostor. Nebyla jsem zde jako fanoušek vystupujících, neboť s mnohými jejich názory nesouhlasím, a nepřišla jsem dotyčné vypískat, což byla zřejmě moje chyba. Přišla jsem jako novinář, který potřebuje podklady pro svůj článek a chce svým čtenářům podat pravdivé informace o tom, co se kdy, kde a za jakých okolností událo. Takový článek jsem také napsala a předložila. Jak se zdá, někdo to považuje za chybné. De facto mi bylo naznačeno, že moje osoba tohoto politika podporuje, neboť jeho názory nevykresluje v textu negativně, kriticky a neútočí na jeho vystoupení. Článek, který není dostatečně kriticky laděný vůči tomuto člověku, není žádoucí. 

     Tak nevím. Možná jsem tedy měla z pozice komentátora pourážet jen účastníky patřící k té špatné straně? V tom případě bych ovšem lhala, protože lidé s nesmírně hloupými „argumenty“ a vystupováním se našli na obou koncích barikády. Možná jsem měla vytrhnout pár vět z kontextu a udělat z toho senzaci? Měla jsem slavnostně pochválit ty mudrce, kteří posměšně pískali a vysmívali se i ve chvílích, kdy o diskutovaném tématu očividně věděli kulové? Možná jsem měla vytvořit novou štvavou kampaň na základě něčeho, co vlastně nikdo neřekl? Nepatří tohle do bulváru? Měla jsem se navzdory svému svědomí zavděčit té správné straně? A která strana je vlastně ta správná? A která je ta špatná? Teď mi totiž zrovna připadá svým chováním špatná ta, která se na oko snaží prezentovat, že je slušná a správná. A to asi nebyl jejich záměr. 

To mám štěstí, že existuje blog, kde si můžu psát podle svého vlastního svědomí a vědomí a nemusím se ohlížet na to, jestli jsem momentálně myšlenkami v tom "správném" politickém proudu.

Za kulturou: Titanic

Jak už asi mnoho z vás zaznamenalo z upoutávek v televizním vysílání a na internetu, od letošního února probíhá v Praze v Letňanech výstava mapující tragickou historii zaoceánského parníku Titanic. Jako mnoho dalších jsem neodolala, a tak se s vámi teď můžu podělit o své dojmy. Předem se omlouvám za kvalitu fotek. Ve většině sálů nebylo osvětlení vhodné pro fotografování na mobil a s bleskem se na výstavě fotografovat nesmí. 

Replika chodby

TIP: Pokud to bude jen minimálně možné, tak vám doporučuji navštívit expozici během pracovního týdne. Na FB stránce se od části návštěvníků může dočíst negativní komentáře k frontám a davům o víkendech. My jsme na naši dámskou jízdu vyrazily ve středu od půl šesté večer a bylo tam téměř prázdno. Rozhodně musím vyzdvihnout všechny pracovníky výstavy, kteří byli neuvěřitelně milí.

Jak to probíhá? U vstupu dostane každý z návštěvníků elektronického průvodce a palubní lístek se jménem a příběhem reálné osoby. Je to takové vaše alter ego pro celou prohlídku. Já jsem byla úspěšný podnikatel v cestovním ruchu, který byl na cestě z Jižní Afriky se svou o dvacet let mladší ženou a dcerou. Do USA cestoval pan Thomas William Solomon Brown na palubě druhé třídy a jeho cílem bylo otevření nové pobočky ve Spojených státech amerických. Tragédii přežila jen jeho manželka a dcera. 

Kajuta 1.třídy.

Během výstavy postupně proplujete historickým vývojem i stavbou obrovských zaoceánských parníků a jejich osudy. V úvodu prohlídky vám promítnou konstrukci Titaniku a jeho vyplutí na oceán, prohlédnete si vybavení lodě a dočtete se například o tom, co měli pasažéři k obědu a jak trávili svůj volný čas.

"Představte si, že si v dubnu uprostřed oceánu dáváte jahody. Celé je to naprosto neskutečné. Připadáte si, jako byste byli v Ritzu." 

Oceňuji způsob, jakým expozice pracuje s hudbou a osvětlením. Od zářivého luxusu v kajutách první třídy s uklidňující hudbou, se postupně noříte stále hlouběji do nitra lodi. Přiznávám, že jsem měla nepochopitelný respekt vstoupit do místnosti, která byla replikou chodby na Titaniku.

Telegraf.

Po přepychových kajutách následuje méně luxusní druhá třída, třetí třída a kajuty posádky, ve kterých slyšíte hlasité dunění motorů, ze kterého bych nejspíš brzy zešílela. Jak se loď blíží k ledovci a objevují se první varování od jiných plavidel, sály postupně potemní a červené osvětlení dodává pocit blížící se katastrofy. Titanic na veškerá varování o ledu nereaguje a telegrafisté vyřizují soukromou poštu...

Přichází okamžik nárazu a vy se ocitáte v místnosti, kde je o poznání chladněji, vše má modrý nádech, na pozadí září hvězdy a přímo proti vám stojí replika osudového ledovce vytvořená ze skutečného ledu. O osudu Titaniku je v tuto chvíli rozhodnuto a vám nezbývá nic jiného, než sledovat boj o život pasažérů, který popisují exponáty z této části výpravy. Titanic se nakonec rozlomí a pomalu klesá pod vodu v místě, kde se dno nachází skoro 4 kilometry pod hladinou.

Poslední sály shrnuji objev vraku, snahy o vylovení exponátů z této výstavy a také konstatuji, že v následujících desítkách let se vrak legendární lodi zcela rozpadne.